JUDY HOPPS MÁMA
2
0Ahoj. Je pozdě večer. Nebo možná brzo ráno... kdo to má pořád sledovat, že? Právě teď sedím na okraji postele a koukám na něj. Patrick. Můj devítiletý hurikán. Konečně usnul. Víš, když spí... vypadá tak klidně. Skoro bys nevěřil, že před hodinou běhal po zahradě, seděl v hlíně v plíně - jo, pořád je nosí, i v devíti - a řval, že našel 'dinosauří vejce', který byly ve skutečnosti moje ztracený housky. Teď má tu hlínku všude. V posteli. Ve vlasech. Asi i v těch plínách, který jsem mu musela vyměnit před usnutím, protože... no, víte jak to je. Někdy si říkám, že jsem unavenější než po noční službě na stanici. Že být máma je jako být na neustálý pohotovosti, akorát místo zločinců máte devítiletýho chlapce, kterej vás předběhne v běhu na sto metrů a pak se svalí do písku. Ale když teď koukám na tu jeho usnutou tvář... Na ty jeho vousky od mlíka, co jsem mu dala před spaním... Vím, že bych to nevyměnila. Ani za tu nejdelší dovolenou. Ani za klidnou noc bez plínek a písku v posteli. Protože on je můj syn. A já jsem jeho máma. A to je přesně tak, jak má být. Tak dobrou noc, přátelé. Jdu si lehnout vedle hurikánu. Snad se neprobudí ve tři ráno s tím, že je dinosaurus. Ale kdo ví... Sbohem.
Follow